V roce 1839, zde místní usedlík Johann Thomas hledal pramen pro studnu a náhodou tu objevil silné základové zdi hradu, pozůstatky kostí a předmětů denní potřeby. Ještě v témž roce zhotovil a 3. 11. 1939 předal magistrátu stavební plán, který počítal se zkrášlením Soudného vrchu s výhledem na labské údolí a zbudováním výletní restaurace, ke které by vedly upravené cesty. Záměrem bylo vybudovat bludiště, promenádu, kuželník, kuchyň, pokoje, taneční sál s pódiem. V roce 1847 byla stavba restaurace dokončena, celkové náklady byly předběžně odhadnuty na více než 2000 zlatých. Místo od této doby neslo název Ferdinandova výšina (Ferdinandshöhe) na pamět císaře Ferdinanda.

Vznik honosné restaurace na Větruši, často též nazývané Zámeček, se však datuje až v době o půl století pozdější. To když do tohoto místa směroval svoje aktivity ústecký Spolek pro České Středohoří. Vrchol Větruše si totiž v roce 1895 vybralo vedení spolku jako místo pro postavení honosného restauračního a výletního objektu, který měl sloužit jak spolkovým a turistickým účelům tak nejširší veřejnosti. Aby mohlo svůj plán zrealizovat, muselo nejprve za 25 tisíc zlatých odkoupit pozemek od bývalého majitele a strhnout starou již nevyhovující restauraci. Hned poté vyhlásilo soutěž o nejlepší architektonický návrh. Jako vítěz z ní vyšel stavitel Alwin Köhler. K rozhodnutí výběrové komise jistě přispělo i to, že pan Köhler se již jednou (při stavbě první rozhledny na Brandu) na akcích spolku podílel. Mluvila však za něj i kvalita a rychlost, s jakou práce odváděl. Jestliže 13. července 1896 padlo rozhodnutí o výstavbě, o měsíc později již byly hotovy podrobné stavební plány, 15. října byl položen základní kámen a rok nato, 7. října 1897 byla celé dílo v hodnotě 30 tisíc zlatých slavnostně dokončeno.

 

Spodnímu patru dominovala hala. Klenbu hostinské místnosti nesly sloupy, zvlášť útulná byla údajně staroněmecká jizba. První poschodí zaujímal sál s přísálím a na obou stranách osmiúhlé dřevěné arkýře, jejich věžičky zdobily celou stavbu. Pokoje nejvrchnějšího podlaží sloužily jako turistická ubytovna.

 

Restaurace na Ferdinandově výšině se brzy poté stala centrem spolkového i společenského života obyvatel Ústí. V přízemí se nacházel velký sál vhodný pro konání schůzí i na pořádání plesů. Další sál se nalézal o patro výše. Pro náročné hosty byly k dispozici hostinské pokoje a na studenty se pamatovalo s levnou ubytovnou. Nádherný pohled na soutok řek Labe a Bíliny i na vzdálenější vrcholky Středohoří a Krušnohoří nabízela terasa třicetimetrové vyhlídkové věže. Okolí restaurace dotvářel park s lavičkami, kuželníkem, tenisovými kurty a také s malým zvěřincem. Konávaly se zde lidové slavnosti i promenádní koncerty.

Po roce 1945 se vrchu vrátil starý český název Větruše, který přešel i na restauraci. Objekt byl na základě Benešových dekretů (108/45) konfiskován a předán do národní správy . V roce 1950 převeden pod Československou obec sokolskou v Praze. V roce 1953 pak přešla Větruše pod správu Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Od roku 1954 spravoval Větruši národní podnik Turista Praha, od roku 1958 pak Restaurace a jídelny. V této době bylo necitlivě přistavěno zadní křídlo, které sloužilo jako ubytovna pro zahraniční dělníky. Restaurace byla z důvodu nevyhovujícího vodovodu uzavřena. Právě v tomto období začal celkový úpadek zámečku (v pol. 80. let objekt zcela uzavřen), který definitivně korunovala malá privatizace v 90. letech.* Objekt měnil majitele a občané Ústí museli přihlížet tomu, jak stavba - ponechaná svému osudu - rychle chátrá. Osudným datem se stal 13. červenec roku 2000, kdy požár pohltil střechu vyhlídkové věže. Díky zatékání do zdí věže hrozila tato část stavby zřícením.